Lidé minulých dob se vždy děsili, že by mohli být pohřbeni bez veškerého obřadu. „Zakopat někoho jako psa“ bylo největší potupou, které se dostávalo jen vrahům a sebevrahům někde za hřbitovní zdí. Není asi náhodou, že archeologie úsvitu lidské existence vidí jako hranici mezi lidmi v dnešním slova smyslu a jejich zvířecími předky právě v existenci pozůstatků pohřebních obřadů – proto se tolik diskutuje o tom, zda u neandrtálců pohřby v pozdějším smyslu byly či ne – z náhledu některých by tam totiž „měly nebýt“. Celé civilizace, jako třeba egyptská, žily pohřby a s nimi spojeným folklórem. Chtěl-li bohatý Egypťan dát své ženě hodnotný dárek, nebyla to rozhodně cestovní poukázka na velký poznávací okruh Babylonií, ale bohatě zdobená hrobka a sarkofág. V císařské Číně tradičně zdárný syn svému otci ještě za jeho života a zdraví věnoval pěkně vyřezávanou a lakovanou rakev, která pak byla v domě vystavena jako předmět reprezentace, jímž se pán domu chlubil svým přátelům – pokud se na to snad zapomnělo, bývalo zvykem k nemocným pozvat truhláře, který jim vzal míru a na dvorku vedle jejich komůrky se chutě pustil do díla: Číňany to v nejmenším nezneklidňovalo. Není nutno chodit do minulosti: na mexickém Yucatánu jsem vídával u chudobných vesnic s malými chaloupkami přepychové hřbitovy s hrobkami ve stylu katedrál či tradičních pyramid, cenově mnohokrát přesahujícími obytnou chatrč – živi jsme ostatně relativně krátce, mrtví budeme dlouho. Je pozoruhodné a historicky zcela ojedinělé, že v dnešní Praze je bez obřadu zpopelněno údajně sedmdesát procent lidí. Nejedná se jen o šetrnost a nezájem pozůstalých – spousta z nich si dokonce popel ani nevyzvedne – ale často i o přání nebožtíka, který soudí, že by pohřební obřad jeho blízké zbytečně znervózňoval a děsil. Aby snad děti (ale i dospělí) nezaslechli něco o smrti! Ještě před sto lety viděla venkovská mládež nejen zabíjet domácí zvířata – kdo to není schopen dnes snést a jí maso, je velký pokrytec - , ale i umírat své sourozence na záškrt či spálu.

Smrt vytěsňujeme, jak jen můžeme, přičemž u ničeho jiného není taková stoprocentní jistota, že nás přes všechno dočasné kličkování nakonec dostihne – učení, práci i cestování se můžeme s trochou šikovnosti zcela vykroutit, jí ne. Není to trapný omyl, ale zcela legitimní součást lidského osudu, možná zdaleka ne tak hrozná. Vzhledem k tomu, že v životě se vždycky nejvíc obáváme toho, co se nakonec ukáže jako velmi prospěšné (jít do školy, do zaměstnání, přestěhovat se), je těžké i tady nespatřit analogii. Osvobození od našeho ega může být nečekaně příjemné, něco jako vykoupení z otroctví – celý den kolem něho poskakujeme, omýváme je, šatíme v značkových prodejnách, posilujeme dietami, sháníme mu peníze, propagujeme je, snažíme se je, často marně, protlačit do předních řad. Nebytí či bytí v jiném řádu se vymyká našim představám a vzbuzuje děs. Také se bojím, ale bojím se i v letadle do Indie. Na každý pád bych sám na praxi, která dnes možná více než zakopávání psů připomíná spalování pošlých slepic v kafilerii, nechtěl navazovat a přál bych si jednou pohřeb tradiční. Na hřbitově v rodném městečku už jsem si vyhlédl pěkné místo s výhledem do kraje a doufám, že je ještě volné. Také bych nechtěl pohřeb žehem, tak trochu předochutnávku plamenů pekelných, ale postaru do matičky země – ať si broučkové jednou vystrojí pěkný mejdan...Mám vůči nim značné dluhy, jako vědychtivý student jsem jich pod pláštíkem nauky mnoho ubezdušil. A před tím obřad – nikdy jsem se nad psy nevypínal, ale jedním z nich nejsem.

Nejprve dvě myšlenky z Junga, které mi přijdou jiskřivě brilantní. Prvním je postřeh, že velká světová náboženství ve své podstatě nejsou nic jiného, než přípravou na smrt. Druhým je trochu sarkastická poznámka, že pokud by někdo před svým čtyřicátým rokem věku na svou smrt myslel příliš často, pak že to může být patologické. Pokud by ale člověk po čtyřicítce na svou smrt nemyslel vůbec, pak je to patologické zcela jistě.

Jsem velmi vděčný, že jsem byl vychován v tom, čemu by se dnes řekla tradiční katolická rodina, kde téma smrti nebylo nikterak zdůrazňováno, ovšem ani tabuizováno a bylo občasnou, přirozenou ale pravidelnou součástí hovorů. Vzpomínám, jak jsem již v jinošských letech mnohem později jakési kolegyni přál k svátku, tak jak jsem byl z rodiny naučen, tradiční formulí „...a po smrti království nebeské“ a ona se urazila, zdali ji již posílám ze světa pryč a proč takové morbidní přání.

Je mi jedno, jaké budu mít šaty, co se bude hrát za hudbu, kdo povede obřad, jak bude vypadat parte a kdo přijde. Budou to už starosti pozůstalých a ať si to udělají jak budou chtít. Kdysi dávno jsem se při jednom dobrodružství skoro utopil na Antarktidě, od té doby mám dojem, že se se smrtí znám docela intimně a nechtěl bych, aby to vyznělo nějak namyšleně, ale mám pocit, že jsem se přestal obávat. Navíc jako katolický kněz nemám blízké, nemám rodinu, nemám nikoho, kdo by zůstal nezaopatřen. Nemyslím, že by kdo nějak děsivě truchlil, představuji si rozloučení jako událost na Facebooku, příležitost pro ostatní se sejít, nic víc. Snad žijeme kvůli jiným věcem, než je okázalost pohřbu a počet příchozích. Když bych si mohl vybrat, tak volím smrt v horách, v terénu, v akci.

Myslím, že to, co dělá Cesta domů je skvělé a že kampaň Mojesmrt.cz zaplní dosti citlivou mezeru v myšlení či určitém naladění, atmosféře společnosti. C.G. Jung, a mnozí další, mají dozajista pravdu v tom, že člověk neunikne věci tím, když ji vytěsní, tabuizuje, zesměšní nebo řekne, že vlastně vůbec neexistuje, tak jak se k smrti chováme obvykle. Důsledkem je, že ta smrt, kterou ve dne ignorujeme a říkáme, že vlastně vůbec není, se nám vrací v noci okny televizních obrazovek v podobně nesčíslných stylizovaných smrtí, či v různých výstavách „Bodies“, na kterých dozajista nejde o to, aby se návštěvník poučil o anatomii lidského těla, jako spíše že prochází kolem vystavených exponátů s myšlenkou, že tito lidé kdysi dýchali, milovali, toužili a nyní je tohle vše, co z nich zbylo. V minulých staletích, kdy středem vesnice byl kostel a kolem kostela hřbitov, soudím, by podobné výstavy byly považovány za něco nepatřičného, nepochopitelného, vždyť lidé minimálně jednou týdně procházeli hřbitovem k vratům kostela a zpět a se smrtí se znali dost blízce.

Pokud sám pohřbívám, připomínám občas myšlenku, že úmrtí druhého je připomínkou, že můj vlastní čas je omezen, a že mám napnout všechny síly, aby čas, nejcennější z Božích darů, nezůstal nevyužit. Tutéž myšlenku jinými slovy vyjadřují filosofové, když mluví o způsobu života sub specie aeternitatis. Při vědomí vlastní smrtelnosti se totiž příliš mnoho věcí stává zbytečnými, nadpočetnými, příliš mnoho našich aktivit marných či redundantích. To, co zůstane, je zlato.

Mám tak paradoxní pocit, že úsilí Cesty domů v hovorech o naší smrti tak má šanci přispět k ozdravení našeho života.

V městském muzeu v Jindřichově Hradci visí barokní obraz Smrt svatého Josefa. Starý muž pololeží polosedí na posteli, za jednu ruku ho drží zleva Ježíš, za druhou ruku zprava Panna Maria. To je starý ideál toho, čemu se říkalo „dobrá smrt“! Umírat smířen se všemi, připraven a provázen na druhou stranu láskyplnými bytostmi. Od antiky po baroko psaly se úvahy o „dobrém umření“, dokonce se užívalo termínu „vesele umřít“.
Na druhou stranu víme z dějin i ze světa okolního, že nic nevíme. Tedy, že nevíme, kdy a jak umřeme. V jedné legendě z Bretaně se vypráví, kterak se smrt smilovala nad jakýmsi dobrým mužem a prokázala mu velké milosrdenství: Oznámila mu dopředu, kdy umře, aby se mohl připravit. A protože nevíme, tak bychom se měli připravit. Právě tehdy, když se to podle vnějších ukazatelů nezdá být ještě tolik aktuální…
A tak se snažím připravovat sám sebe, nakolik to jde. Třeba i tím, že když slibuji nějaké přednášky nebo besedy na příští rok, nebo i si jen domlouvám nějakou schůzku na příští týden, dodávám: „Budu-li živ a zdráv.“ Je to jen drobnost, jakoby jen fráze – ale pomáhá připomínat tu nejistotu, tu otevřenost vůči možnosti smrti, která může přijít kdykolivěk.

Užitečná je k duševní přípravě i ona stará literatura, kterou se léta zabývám. Sepsal jsem tedy knížečku O smrti i vesele, ve které shrnuji, co o přípravě na smrt a o „dobré smrti“ říkají Seneca a Marcus Aurelius, co Bible, co starokřesťanští autoři Ambrož a Prudentius; a co o ní zpívají texty barokních písní Adama Michny z Otradovic (Jindřichohradeckého!) a Johanna Sebastiana Bacha, i texty lidových písní, které sebrali Erben a Sušil. Z Bacha tam třeba zní text, který odpovídá onomu jindřichohradeckému obrazu:

„Když jsi se mnou
půjdu s radostí
k smrti a k svému klidu.
Ach, jak blažený byl by můj konec,
kdyby mi tvé milé ruce
zatlačily věrné oči!“

Společná myšlenka všech těch písní je jednoduchá: Smrti se nebát! Může to být nepříjemné, ale není to samo o sobě tragické. Zlé, tragické a fatální je, když člověk umírá pln zla, které si v sobě nashromáždil; pln toho, čemu starý svět říkal „hřích“.
Tematika útěchy v umírání mi pak prolnula i do další knihy se zpěvy, do Písní pro Ježíše. Tam se například v písni Václava Holana Rovenského Ach můj nejsladší Ježíši pěje:

„Ach můj předobrý Ježíši, pasiž mě pod svou stráží,
ať mě bída Světa toho zlostí svou neuráží.
Ale ať jsem obhájený před Ukrutností jeho,
nechť jsem mile zastíněný rukou Pastýře mého.
A když přijde má hodina, že musím z Světa jíti,
na nic se neohlížeje zde všecko opustiti,
dejž ó můj nejsladší Pane, ó bych tě hnedky spatřil,
s tvými Ovcemi milými a na věky tě chválil.“

A ano, tyhle písně jsem nazpíval i jako součást přípravy na vlastní smrt. Ty chci totiž zahrát na pohřbu. Dělám tedy, co můžu, abych se připravil. To neznamená, že bych neměl strach z oněch konkrétních, zatím neznámých okolností, za jakých TO nastane. Jisto ale je, že TO bude poslední úkol, který je třeba na tomto světě zvládnout.
Proto ta příprava.